„To tvoje zemědělství je pěkně jedovatá pijavice,“ zaútočila na mne bývalá spolužačka po pár sklenkách na srazu ze střední. „Dotace křivěj trh, krávy dokola znásilňujete a otravujete nás chemií.“
Vnějšího lesku jí ubylo, ale na vnitřním plamenometu má pořád nažhavenou trysku. K oslnění a následnému sežehnutí. U baru si klasicky k tělu přivinula na první pohled finančně nejúspěšnějšího spolužáka. V průběhu večera si přesedla z barové stoličky na barový pult. Vždycky měla navrch.
V dávném pomaturitním létě jsme si společně „po servírkovsku“ přivydělávaly na vysokoškolský rozjezd. V zakouřených saloncích socialistického interhotelu to dva roky před pádem rovnostářského režimu šustilo markami, bony i kšeftem s láskou.
Do Eviny se tehdy zamiloval vrchní Otakar. Holohlavý, malý s tlusťoučkými brýlemi i tělem. Fyzické nedostatky vyvažoval zlatými prsteny, ostrovtipem, uměním vexlu. Nabitou portmonkou jsme mu plnily dýžky. On je, na základě účelových kritérií, přerozděloval pouze sobě a Evě, odjakživa se vyznačující oportunistickou přítulností i fyzickou přitažlivostí. Díky bez práce finance absorbujícím vlastnostem časem nemusela na plac vůbec. Na nevýdělečnou „vejšku“ se taky zvysoka vykašlala. Její vrchní nestihl prchnout v době udržitelnosti oboustranně výhodného projektu. V roli šéfa platební agentury jí podepsal bianko šek manželské dotační smlouvy. Pořídil Evě fiátka pětistovku a antikoncepci, protože dětí už měl z prvního manželství dostatek.
Pamatuji si ten pocit nespravedlivé nekonkurenceschopnosti, když jsem jí potkala v prvním budějovickém supermarketu. Jak jsem se před dotačně vypolstrovanou vrstevnicí snažila skrýt rozbitý zip na odraných džínsech vytahaným jégrovo trikem. V kapse pár mincí na jogurt s rohlíkem. Ona v italském kostýmku, značkových lodičkách a s přetékajícím nákupním košíkem.
Teď si tu naboso - botky na jehlových podpatcích kopla pod bar - stěžuje na neúspěch při žadonění o investiční dotaci na opravu rodinného hotelu, chátrajícího po smrti manžela. Téměř poloviční podíl veřejné podpory na modernizaci sousedního penzionu vnímá, i vzhledem k mládí a kráse jeho majitelky, jako velkou křivdu. Kromě sebe, vlivem mé přítomnosti a profese, lituje i ty opravdové krávy, nucené intenzivním zemědělstvím k permanentní březosti. Kuřecí steak k naředění opilosti odmítá. Prý se nebude zabíjet hormonálně nafutrovanou flákotou. V endokrinologické diskusi jí marně vysvětluji, proč v českém kuřecím řízku umělé hormony nenajde. A že ona sama je živoucím exponátem hormonálního znečišťovatele životního prostředí. Žádná skutečná slepice totiž, na rozdíl od ní, nezobe celý život pilulky proti početí, aby pak ty estrogeny čurala do zdrojů povrchové vody, kterou následně všichni chlemtáme.
„A mlíko taky nepiju,“ doplňuje vzdorovitě, když si objednává pátou Piňakoládu. Kožené sedačky v taxíku zřejmě pozvracela na důkaz odporu ke smetaně v těch míchaných koktejlech a z pomsty za dobytčí utrpení ztělesněné hovězími potahy v auťáku.
