Autorka ma(r)že med kolem pesimistické huby

Kolem jídla se zase točila Země živitelka. Během dne stráveného v tom agrojarmarkovém mumraji jsem stihla vyslechnout a zažít kdeco výživného. Z pódia slibovali péči o plný břich národa všelijací potentáti.

Při obhlídce mamutích traktorů a dalších supermoderních udělátek pro obhospodařování půdy a opečovávání užitkových zvířat se mi v tom tradičním živitelkovém vedru řinul pot z čela jako všude přítomné pivo a klobásová mastnota.  Vůni trdelníků a marcipánu střídal autentický pach skotu, prasat a ovcí při cestě do největšího pavilonu. Vůbec mi to nevadilo. Potraviny se prostě rodí z hlíny a z hnoje. Jídla se týkala i kritika tiskového oznámení mlynářů o zdražení mouky ve frontě na dámské toalety: „No to už se na to pečení vys..u, stačí, že to máslo už je za padesát a med i mák prej taky zdražej.“ Na profesní schůzi v pavilonu R3 jihočeští pěstitelé kritizovali pekaře za hlásané zvýšení cen rohlíků kvůli letošnímu suchu a přitom ještě pečou ze starých zásob. Producenti mléka se mi rozčarovaně svěřovali, že realizační cena másla při současných výkupních cenách mléka činí maximálně pětadvacet korun a každá kačka rozdílu od jeho ceny spotřebitelské zůstane zpracovateli nebo obchodníkovi. Musela jsem ten nesoulad věčně se handrkujících článků výrobně-obchodního potravinového řetězce zajíst úžasnou rybí polévkou z produkce místní rybářské fakulty a kremrolí od pana Fabiána z Ledenic před další výpravou do veletržních útrob. „Babi, poď sem, tady to maj taky zadarmo,“ dělal klučík podpultové výšky mimoděk hlasitou reklamu veřejným ochutnávkám potravin s označením CHUTNÁ HEZKY. JIHOČESKY v expozici Jihočeského kraje. Sto šedesát jednohubek zmizelo z pultu v průměru do pěti minut, což shovívavý moderátor nepovažoval za důkaz veřejné honby za bezplatným jídlem, nýbrž jako potvrzení kvality prezentované paštiky a příležitost k soutěži. Takže vzápětí vyzval návštěvníky k ještě zběsilejšímu hromadnému testování uzeného kapra se stopkami v ruce. Naštvanost na „přemaržované“ tržní řetězce mi při cestě domů z výstaviště utlumil obětavý ředitel největšího hyperobchoďáku v Budějovicích, když mne a můj,  žrádelními zásobami přetékající, nákupní koš vysvobodil z fronty před klasickou pokladnou a osobně mi všechny položky naúčtoval mobilním skenerem a s úsměvem nandal do tašek. Další optimismus mi do žil vlilo domácí internetové  zjištění, že se u nás letos konečně zastavil propad stavů skotu i osevních ploch a že zatímco v roce 85 si lidé u nás mohli koupit z průměrné výplaty 73 kilogramů másla, letos, i po skokovém navýšení výrobní ceny i marží,  skoro jednou tolik.