Předplatné politikům zajistí diplomka naruby

Zamlada jsem vyhrála třídní soutěž ve sběru léčivých bylin, okresní přebor ve střelbě ze vzduchovky, recitační klání a jezdecký parkur.Za ty úspěchy mi tenkrát dali, kromě věcných cen, kokard a medailí, taky Diplom! 

Vlastně to byly mé dívčí, jen malinko neautorské diplomové práce. S trháním listů břízy mi totiž pomáhala maminka, k přesné mušce protekční zbraň, přes nízké překážky mne přenášel zkušený kůň a přednášené básničky napsal Puškin.

Uvedené výkony si pochopitelně společenskou prestiž a zkratkovité uvedení titulu na vizitce zdaleka nezasluhují. Ačkoliv musím přiznat, že mne vcelku (se započtením trénování) stály víc času a úsilí než skutečná diplomka, kterou jsem o pár let později klovala za pomoci pravěkého programu T602 do jednoho z mála počítačů na Alma mater. Každý řádek jsem dávala dohromady z kusých informací vydolovaných z knihoven a z terénního zkoumání. Výhodou „bezinternetové“ epochy byla minimalizace „obšlehávacího“ pokušení.

Ale proč by si v dnešní, lacinými informacemi přetékající, době, neměl zasloužit nějaký titul třeba skvělý automechanik. Za nekomfortní stovky hodin úspěšného opravování automobilových vnitřností. Nebo poctivě udřená cukrářka oslazující život stovkám svých bližních. Tito nemohou svá díla vytvářet skrze ctrlc a ctrlv.

Zato takový profesor Robert Oppenheimer, světoznámý teoretický fyzik a rytíř, určitě jako spoluvynálezce atomové bomby a šiřitel kontroverzních politických názorů moc lidské radosti nezpůsobil. Přestože zřejmě neopisoval.  Titulové obtěžkání jména klidně může být v přímé úměře s tíhou svědomí jeho nositele. 

Všechny ty docentury a doktoráty jsou medailí za šprtání, memorování a v nejlepším případě za nějaké nadstandardní zjištění pro lidstvo. Smyslem je zejména zvýšení společenského statutu držitelů a legalizace jejich elitářství. O přidělování titulů v konečném důsledku rozhodují komise sektářských univerzit, před kterými závěrečné práce jejich řešitelé obhajují. Také prezident nebo královna udělují vyvoleným užívat oslovení profesorské nebo rytířské.

Já naopak navrhuji, aby se ctihodnosti lačné osoby titulovali nikoliv na základě jimi napsaného díla, ale podle díla, které o nich napíšou jiní.

Každý by k občanskému průkazu dostal nepopsanou Diplomovou knihu. Do ní by dobrovolně vpisovali – jen pozitivní – hodnocení výdělečně činní lidé, kterým její majitel zkvalitnil život.  Jeho blízcí, rodina, přátelé, učitelé, bývalí žáci, zaměstnavatelé, zaměstnanci, uživatelé vynálezu, klienti...

 Takže zatímco dnes získává akademický pracovník titul za habilitačně popisovaný vynález biologické likvidace mandelinky bramborové, po novu by mu mohlo společenský kredit zvýšit písemné poděkování šéfa zemědělského podniky, kterému lacino zachránil úrodu nebo uklízečky za to, že jí pomáhal s umýváním laboratorního skla i s doučováním syna. Stejně tak by pan vědec mohl pár pochvalnými řádkami zvýšit sebevědomí a kariérní šance obětavé uklízečce či pilnému studentovi.

Já vím. Je to utopická idea. Ale mám k ní  nápad, jak zajistit věrohodnost takových diplomek naruby: Skrze povinnost psát vděčné záznamy ručně a na důkaz váhy konkrétního ocenění uvádět, kromě identifikace a podpisu autora, také jeho závazek věnování konkrétní částky z daně (do nějaké maximální absolutní výše) z příjmu na cílenou podporu hodnoceného člověka v případě, že se dostane do politiky.

Místo titulu bychom si uváděli před jménem jen číslo – počet nefalšovaných autorů naší diplomky. Také mezilidské vztahy by se zlepšily. Byť ze zištných důvodů lovců nejvyšších cifer.